Nikdy bych nevěřila, že se mi to může stát. Neděle 13. května 2018 navždy změnila můj život. Byl to den, kdy jsem poprvé a naposledy spatřila svou Elišku.

Můj příběh začíná v lednu 2015, prvním těhotenstvím a následné ztrátě v osmém týdnu. V srdci smutek a pocit, že nic horšího nemůžu zažít. Další těhotenství přišlo za pár měsíců. První trimestr jsem trnula. Pomalu šel týden za týdnem až do 32. týdne. Kvůli preeklampsii jsem musela na akutní císařský řez. Syn strávil několik týdnů v inkubátoru, ale jinak byl zdravý, krásný a s chutí do života.

Další těhotenství za necelé dva roky. Trnula jsem první i druhý trimestr a s obavami jsem vstupovala do třetího. Po celou dobu vše bylo v pořádku. Každé čtyři týdny jsem dojížděla do nemocnice na kontrolu průtoků. Miminko rostlo ukázkově. Po 33. týdnu mi spadl kámen ze srdce. Eliška byla dostatečně velká, prospívala a já se začala radovat. Hrdě jsem nosila rostoucí bříško, byla jsem šťastná, těšila jsem se na svou holčičku a užívala si konečně pocit, že budu zase maminka, že se dočkám porodu v termínu a snad i bez císaře. Poslední monitor 11. května 2018 dopadl ukázkově. Lékařka na prohlídce zjistila, že je vše v pořádku. Byl pátek a tak řekla, že v pondělí, pokud se porod přes víkend nerozjede, začneme vyvolávat.

Cítila jsem šimrání v břichu. Eliška tu bude brzo s námi! V neděli ráno, na Den matek, jsem cítila první bolesti břicha. Začala jsem se pozorovat a tušila, že jde o první kontrakce. Uvědomila jsem si, že jsem od rána necítila pohyby. Myslela jsem si, že za to mohou právě kontrakce. Žádná jiná varianta mě ani ve snu nenapadla. Odjeli jsme do porodnice.

Nejdříve jsem šla na vyšetření k lékařce. Vyšetřila mě, řekla, že to ještě nevypadá, že by se to mělo hodně rozjet, otevřená jsem byla na 2-3 centimetry. Domluvily jsme se, že mě do večera hospitalizují a počkáme, co se stane večer a v noci. Z vyšetření jsem šla na monitor. Sestra nemohla nastavit srdeční ozvy. Řekla jsem jí, že jsem od rána necítila pohyby. Poslali mě na ultrazvuk.

V žaludku se mi usadil kámen. Velký a těžký. Předtucha zlých zpráv. Lehla jsem si. Lékařka nic neříkala a ta chvíle, co mi jezdila po břiše, byla nekonečná... Zoufale jsem se na ni dívala a pořád doufala, že řekne, že je vše v pořádku. Její slova zabila celé mé já: "Je mi to líto, moc líto....". Víc si nepamatuju. Utekla jsem z ordinace a sesypala se do náručí manžela. Brečela jsem, že Eliška nám umřela. V té chvíli jsem věděla, že už nikdy a nic nebude jako dřív. Všechny sny, plány a představy jsou nenávratně pryč.

Po chvíli přišla za mnou lékařka a řekla, že mě začnou připravovat na porod. Dostala jsem záchvat pláče. Nechci, nechci rodit mrtvé miminko. To přece nemůže být pravda. V agónii, kterou jsem prožívala, jsem je prosila, ať mi udělají dalšího císaře, že u toho nechci být. Nedokázala jsem si to představit. Tvrdili, že pro další těhotenství bude lepší, když porodím normálně. Přišlo mi to tak tvrdé... jak mohou tak cynicky mluvit o dalším těhotenství. Já přece chci Elišku!! Jak mě můžou tak trápit? Nebude lepší se probudit a zapomenout??

Jako ve zlém snu jsem ale na "jejich" řešení přistoupila. Odevzdaně jsem šla na porodní sál. Převlékla jsem se do andílka. Celou dobu jsem cítila kontrakce, přicházely a odcházely. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Manžel byl se mnou. Snažili jsme se v naší situaci hledat už v té chvíli řešení, hledat stébla naděje... Bylo to nepředstavitelně těžké. Museli jsme vyplnit několik papírů, jedním z nich bylo i jak naložíme s tělíčkem. Holčička se ještě nenarodila a už musíme vědět, jak ji pohřbíme. Přišlo mi to tak absurdní.

Krátce po šesté se nám změnila porodní asistentka.Dodnes na ni s láskou vzpomínám a v duchu ji moc děkuji. Celou dobu byla úžasná a byla úžasnou oporou. Domluvily jsme se, že dostanu epidural na zmírnění bolestí, píchnou vodu a dají oxytocin, aby se to rozběhlo, protože jsem se pořád neotvírala. Následující hodiny jsem pak jen tupě vnímala přicházející a odcházející kontrakce. V pravidelných intervalech mě asistentka kontrolovala a trpělivě odpovídala na všechny mé dotazy.

S manželem jsme řešili, jestli budeme chtít miminko po porodu vidět. Zeptala jsem se asistentky, co by udělala na našem místě. Neváhala ani chvilku. Určitě vidět a rozloučit se. Začala jsem se na tu situaci připravovat, pokud se to tak dá nazvat, nikdy se na toto nemůžete připravit...

Celou dobu jsem tajně doufala, že v nemocnici mají špatný monitor i ultrazvuk. Pořád jsem sledovala břicho, jestli tam náhodou neucítím pohyb. Živila jsem v sobě naději, že moje holčička, moje Eliška, by to přece nevzdala v den svého porodu a zrovna na Den matek.

Krátce po půlnoci jsem ucítila obrovský tlak. Nevěděla jsem, co dělat, rozdýchat kontrakci, tak strašně moc se mi chtělo tlačit, nemohla jsem vstát, nemohla jsem sedět. Tak strašně to bolelo. Chtěla jsem se vrátit do postele, nohy se mi podlamovaly. Manžel přivolal asistentku, ta při pohledu na mě jen řekla: "Už rodíte". Dovedli mě s manželem do postele. Během další kontrakce jsem už tlačila. Jednou, dvakrát, třikrát. "Ještě jednou, tlačte", slyšela jsem z dálky... Nádech a zatlačit počtvrté... Během této jediné kontrakce jsem cítila, jak se Eliška prodírá na svět. Cítila jsem to celým svým tělem, celou svou duší. Každý její centimetr.

Bylo dvacet minut po půlnoci. Manžel mi zakrýval oči, abych se nedívala před sebe. Ticho. To hrozné nemilosrdné ticho. Kde je ten pláč, který znám z televize, kde jsou ty úsměvy, slova gratulací? Poslední jiskřička naděje zhasla. Tma. Konec. Moje Eliška zemřela. Já s ní.

Za chvíli nám Elišku přivezli. V zavinovačce a v pruhované růžové čepičce vypadala jako andílek. Jakoby jen spala. Hned jsem v ní poznala své rysy. Nos, pusinka. Moje malá kopie. Vypadala tak klidně, smířeně, spokojeně... Moje holčička. 3380 g, 50 cm. Jen otevřít oči. Držela jsem ji v náručí, plakala a mluvila na ni. Už ani nevím co. Omlouvala jsem se jí, že jsem ji nedokázala zachránit, prosila jsem ji, ať mi odpustí a ať v nebi najde své prababičky a počká na nás, dokud za ní nepřijdeme. Hladila jsem ji. Byla tak jemná, teplá... krásná... Pochovali jsme si ji v slzách s manželem oba.

Nejdříve jsem to nechtěla udělat... Dnes jsem za to moc ráda. Vzala jsem mobil a udělala si Eliščinu fotku. Mám do smrti památku a vzpomínku na setkání se svým andělem.

Držela jsem ji v náručí. Poprvé a naposledy. Elišku odvezli. Oba nás nechali na porodním sále do rána. V jednu chvíli jsme zaslechli pláč čerstvě narozeného miminka z vedlejšího sálu. V té chvíli mi to všechno došlo. Brečela jsem. Chtěla jsem křičet. Proč, proč Eliška, proč my? Už svou holčičku nikdy neuvidím. Jako by to byl zlý sen. Chtěla jsem se probudit, chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl, že Eliška vedle spí a že mi ji za chvíli přivezou. Přinesli
mi jen otisky její ručičky a nožičky. Přišlo mi to v té chvíli absurdní, ale jsem ráda, že v nemocnici na tohle pamatují... Myslím, že to dává obrovský smysl, mít tyto věci na památku. Je to totiž to jediné, co nám zbylo...

Ráno jsem požádala o propuštění. Nechtěla jsem zůstat v nemocnici se šťastnými maminkami. Nedokázala bych to. Před odchodem mě navštívil můj ošetřující lékař. Bylo vidět, že i jemu je to líto, že mu náš příběh není lhostejný. Zúčastněně mi říkal, že se musím dívat dopředu, že mohu za pár měsíců znovu otěhotnět. Bylo to pro mě důležité slyšet to.

Návrat domů vnímám jako ve zlém snu. Byly to těžké a bolestné dny a týdny. Čekalo nás spousta zařizování. Musela jsem si vyřídit ukončení mateřské dovolené, vyřídit si, že můžu se starším synem být ještě nějakou dobu doma. Za pár týdnů jsme vyzvedli urnu, vyřizovali pohřebné. Připravovali jsme uložení urny do hrobu. Absolvovala jsem několik doporučených vyšetření, zda se nepřijde na důvod úmrtí Elišky. Na nic se nepřišlo. Po několika dlouhých týdnech jsme měli i výsledky pitvy, které také bohužel neodhalily příčinu. Odpověď na otázku, proč se tak stalo, tedy nikdy mít nebudu...

První dny a týdny byly neskutečně těžké. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout, myslela jsem, že mi pukne srdce, cítila jsem fyzickou bolest po celém těle. Měla jsem nekontrolované záchvaty pláče, které přišly zničehonic. Byl pro mě obrovský problém vyjít ven, s někým mluvit, nemohla jsem se podívat na kočárky, těhotné, maminky s dětmi. Každý pohled mi připomínal to, co jsem před pár dny prožila. Myslela jsem, že to tak bude až do konce života.

Ale čas plynul a přišly chvíle, kdy jsem najednou začala dýchat volněji. Pomohlo mi číst si příběhy a zkušenosti jiných maminek, které přišly o miminko. Prázdná kolébka, Prázdná náruč na emiminu, Dítě v srdci na Facebooku. Hltala jsem příběhy maminek po ztrátě miminka a zprávy o jejich nových těhotenstvích. Dodalo mi to naději, že i já se třeba jednou dočkám šťastnějšího konce. Nechtěla jsem žít minulostí, ale obracela jsem se s nadějí do budoucna. Snažila jsem se přesvědčit, že smutným porodem můj příběh přece nemůže skončit. Denní péče o syna se pomalu stala rutinou, při které jsem se trochu oprostila od bolestných pocitů. Ze všech těhotenských fotek i fotek Elišky po porodu jsem vytvořila fotoknížku. Je pečlivě schovaná s otisky a fotkami z ultrazvuku a je to to jediné, co mi po holčičce zbylo. Nejcennější věc, co mám. Vždycky s nadsázkou říkám, že kdyby doma hořelo, beru tuto krabici a utíkám...

Po porodu Elišky jsem byla v kontaktu se svým lékařem a jeho slova, že mohu za tři měsíce otěhotnět, byla pro mě “mantra”. Věřila jsem, že to vyjde. S manželem jsme využili příležitost a vyrazili jsme na Island stanovat. Byla to pro mě zlomová dovolená. Místní divoká příroda mě fascinovala a uvědomila jsem si, že příroda byla, je a bude vždycky mocnější než my. Zatímco na Island jsem odjížděla ještě zlomená a se smutkem na duši, z dovolené jsem se vracela smířenější a silnější. Dovolila jsem si radovat, přistihla jsem se, že se chvílemi upřímně raduju z denních maličkostí.

Slova lékaře se naplnila. Po třech měsících jsem našla pozitivní těhotenský test. Měla jsem radost a zároveň obrovský strach. Věděla jsem, že se budu bát celé těhotenství. Co nejdřív jsem kontaktovala všechny lékaře, abych měla od začátku zajištěnou potřebnou péči. Uklidňovalo mě, že nic od začátku nepodcením.
Ultrazvuk ve 12. týdnu potvrdil termín porodu. Vycházel na den přesně, co jsem zjistila, že Elišce nebije srdíčko. 13. květen 2019. Náhoda? Osud? Kdoví...

Během těhotenství jsem měla silný pocit, že musím něco udělat. Byla jsem vděčná Fakultní nemocnici v Brně a porodnímu týmu za průběh porodu. Ikdyž se jednalo o porod mrtvého miminka, je pro mě vzpomínka na tento porod velmi silná a vzpomínám na něj s láskou. Cítila jsem během něj obrovskou podporu a zpětně vím, že i to mi pomohlo se se situací lépe srovnat...

Jediné, co mi chybělo, byla skutečnost, že jsem neměla informace po propuštění. Nikdo mi neřekl, co je potřeba zajistit a zařídit. Kde a jak. Rozhodla jsem se, že napíšu krátký dokument, který dám nemocnici, aby jej maminkám po ztrátě dávali. Původní myšlenka byla, že to bude “papír ve Wordu”, který se bude tisknout. Ale šťastným řízením osudu se z tohoto dokumentu za pomoci přátel stala brožurka, která se povedla vytisknout ve 3000 ks a rozeslala jsem ji do všech porodnic v České republice. Vše jsem řešila během těhotenství, aktivita okolo brožurky mi pomáhala zahánět černé myšlenky. Poslední balíčky do porodnic jsem odnesla na poštu tři dny před plánovaným porodem.

Dalším zajímavým řízením osudu jsem za 50 týdnů od porodu Elišky rodila znovu a na stejném porodním sále. Byla to pro mě silná chvíle. Jakoby se tím uzavřel pomyslný kruh. V náručí jsem měla najednou živého chlapečka. Vše tentokrát dopadlo v pořádku.

Na Elišku jsem nezapomněla. Dodnes se snažím v tématu ztráty miminka působit a zapojuji se do projektů, které se perinatální ztrátou zabývají. Zúčastnila jsem se projektu Začít znovu od Unipy a podílela se na vzniku Informační linky www.perinatalniztrata.cz, absolvovala jsem Kurz péče o rodiče po perinatální ztrátě, spolupracuji s Prázdnou kolébkou a organizací Dítě v srdci. Svou zkušenost jsem měla možnost sdílet na několika přednáškách pro studentky porodní asistence. Jsem dodnes aktivní ve svépomocné skupince Prázdná náruč. Dává mi to obrovský smysl, že sdílením své zkušenosti mohu pomáhat samotným rodičům či alespoň trochu pomoci zlepšovat péči o rodiče, kteří přišli o miminko.

Dnes jsou to už tři roky, co Eliška zemřela. První rok byl nejtěžší. Čas plynul a přinášel to, co přinést měl. Někdy už mám pocit, že se to nestalo, že je to jen příběh, který jsem někde četla. Jindy mi tečou slzy ani nevím jak. Tři roky. Život se mi za tu dobu neuvěřitelně změnil. Mám jiný život, jinak prožívám své emoce. Sítem možná zmizelo pár přátel, přibyla mi však spousta nových. Kráčím po jiné cestě než předtím. Je jiná, já jsem jiná, ale taky vím, že ta cesta, po které jdu, není špatná. Nemám už pocit, že mi pukne srdce, cítím lásku a vděčnost za to, co všechno mi holčička vlastně svou krátkou přítomností dala. Cítím smutek, že s ní neprožiju to, co bych prožít chtěla. Navždy ve mě zůstane. Měla jsem v náručí anděla a mám navždy své dítě v srdci...

S láskou k našim dětem