Matka Jana Rudá:

Obě naše dcery se narodily v bohunické porodnici. Poprvé jsme ji zvolili z důvodu snadné dostupnosti, pracuji v sousedním kampusu Masarykovy univerzity. Podruhé proto, že se první těhotenství hodně zkomplikovalo a během druhého jsem byla sledována mnoha specialisty a ve Fakultní nemocnici o mně věděli nejvíce.

Poprvé jsme měli opravdu smůlu. Měla jsem vcestnou placentu a ve třetím trimestru navíc těžkou trombózu v levé noze. Léčba vyžadovala vysoké dávky léčiv k rozpuštění krevní sraženiny, čímž se zvýšilo riziko nebezpečného krvácení z placenty, tak jsem ležela v porodnici čtyři týdny před porodem, a ještě jeden po něm, navíc přes Vánoce. Dlouho jsem navíc nemohla bolestí chodit. Ale s odstupem hodnotím jako největší problém neexistenci osobního lékaře, který by byl dobře informován o mém stavu a byl ochoten se mnou mluvit. Situace se mi zdála natolik dramatická, že jsem po nějaké době plakala manželovi do telefonu. Poněkud přehnané, jistě, protože systém pracoval bezchybně a nad mým případem zasedalo pravidelně konzilium. To se ale pacient běžně nedozví. Po sekci jsem byla ještě den a půl na ARO, takže dceru jsem viděla až poté, což jsem špatně nesla. Tomu odpovídal i opožděný start laktace, bohužel jsem nedostala dostatečnou podporu ze strany sester novorozeneckého oddělení a musela jsem využít služeb soukromé laktační poradkyně. Já jsem se asi tři měsíce po porodu již cítila fyzicky v pořádku, po půl roce i psychicky. Ale když se po dvou letech přiblížil termín druhého porodu, který mohl jít přirozeně, hledala jsem způsob, jak rodit s někým, komu věřím.

Druhé dítě jsem rodila v době třetí covidové vlny, kdy už mohli být (negativní) otcové u porodu, ale kdokoli další, například dula, nepřicházel v úvahu. Z důvodu komplikovaného prvního těhotenství jsem se dostala do péče doktorky Gerychové. Dle pověsti, která ji provází jsem věděla, že se rozhodně jedná o někoho, komu mohu věřit. Jsem přesvědčena, že moje naprostá důvěra v její schopnosti nejenže přispěla, ale spíš mi umožnila normální porod. Ten sice nebyl zcela fyziologický, byl vyvolávaný, s epidurálem, rajským plynem, puštěním vody… ale podařil se. Dnes říkám, že z poloviny za mě porodila právě doktorka Gerychová a je to jen s malou mírou nadsázky. V porodnici se navíc mezitím změnilo vedení a zaznamenala jsem výrazně lepší atmosféru. Tím, že jsem měla možnost přiložit dítě ihned po porodu a jednalo se již o druhé dítě, rozběhlo se i kojení zcela v klidu.

Ani jedno z mých těhotenství nebylo zcela bezproblémové, takže mne nikdy nenapadlo rodit jakkoli jinak než v porodnici a s lékařem nedaleko. Ale pokud by existovala možnost jít do porodnice, kde bych předem znala lékaře a porodní asistentku a kde by, v ideálním případě, jedno oddělení řešilo dítě i matku dohromady, neváhala bych ani chvíli.

Otec Jan Rudý:

Manželka je poněkud zbytečně moc informovaná, a proto si dovede představit mnoho problémů, které by mohly nastat. Jako pacientka je tedy jistě poněkud náročná. Z mého pohledu bylo první těhotenství opravdu velká smůla a dlouhá hospitalizace nepříjemná pro všechny, ale nedalo se nic dělat a nikdy jsem neměl pocit, že by se něco nemělo podařit. Péče mi připadala po odborné stránce zcela v pořádku, jen komunikace byla problém. Druhý porod dopadl skvěle, vzhledem k tomu, jakou jsme měli smůlu u prvního, očekával jsem komplikace a možnost, že bude nutný akutní zásah. Naštěstí nebyl a Jana byla poslušný pacient, o ničem moc nediskutovala a bylo vidět, že důvěra v doktorku Gerychovou tam sehrála zásadní roli. Takže děkujeme!

Porodník, MUDr. Romana Gerychová:

S paní Rudou jsem se poprvé seznámila ve 38. týdnu jejího druhého těhotenství. Vzhledem ke komplikacím, které ji provázely při předchozím těhotenství a v období kolem porodu byla nervózní a právem se obávala dalšího porodu.

Její první těhotenství bylo od 33. týdne komplikované rozvojem hluboké žilní trombózy, a navíc vcestnou placentou vyžadující porod císařským řezem. U paní Rudé byla nutná hospitalizace. Trpělivou spoluprací řady specialistů se nakonec podařilo správné ředění krve z důvodu trombózy a zároveň nedošlo ke krvácení z placenty. Dcera paní Rudé se narodila plánovaným císařským řezem ve 37. týdnu. Pro větší krevní ztrátu a riziko krvácení během i po porodu jsme operaci provedli v celkové anestezii a paní Rudá následně strávila 1,5 dne po porodu na oddělení ARO. S kojením tak mohla začít až od druhého pooperačního dne. Dříve to z hlediska vysokého rizika infekce při pobytu novorozence na ARO nebylo možné. Propuštěna domů byla osmý pooperační den, kdy odezněla po fototerapii novorozenecká žloutenka u dcery. Laktace se tou dobou u paní Rudé teprve rozbíhala. 

Druhé těhotenství nastalo u paní Rudé, na rozdíl od toho prvního, spontánně a probíhalo prakticky bez komplikací včetně pro porod příznivé polohy dítěte i placenty. Paní Rudá si však uvědomovala rizika spojená s věkem, stavem po předchozím císařském řezu a trvajícím komplikacím po předchozí trombóze. Vnímala jsem, že paní Rudá má z porodu velké obavy. Velmi si přála zažít přirozený porod, ale bála se možných komplikací. Čtyři dny před předpokládaným termínem porodu za mnou paní Rudá přišla na kontrolu. V noci měla bolestivý tlak v horní části břicha a na ultrazvuku byl vidět malý hematom při okraji placenty.

Po zvážení situace a všech rizik jsme se společně rozhodly pro vyvolání porodu. Za šest hodin od nástupu kontrakcí se paní Rudé přirozenou cestou narodila druhorozená dcera. Společně již na porodním sále začínají úspěšně s kojením. Pátý den po porodu odchází paní Rudá domů plně kojící a s nastavenou optimální dávkou léků na ředění krve. S propuštěním čekala na dceru, která kvůli novorozenecké žloutence potřebovala fototerapii a tak i delší hospitalizaci, než je běžný průměr.

Obě těhotenství i oba porody byly, i když každý jiným způsobem, velmi rizikové z pohledu matky i dítěte. Díky mezioborové spolupráci týmu porodníka, hematologa, internisty a neonatologa jsou jejich výsledkem zdravá a živá matka i zdravé dcery.